24. - 26.09. 2015 // Pilsen Busking Fest (Plzeň)

Omlouvám se všem čtenářům Zápissníku, kterým jsem po delší dobu nenabídl pravidelnou dávku emocí outsiderského hudebníka. Důvodem byla skutečnost, že vystoupení, které jsem v tomto mezidobí měl, bylo tak obyčejné, že ani za článek nestálo. Málo lidí, z nichž většina mé vystoupení viděla už x-krát, opakované vtipy, prostě normální heavy metal.

Nedávný výlet do Plzně ale za nějaký ten řádek rozhodně stojí. Když jsem letos dostal opět nabídku na vystoupení na Pilsen Busking Festu, musel jsem svou účast pěknou chvíli rozmýšlet. Minulý rok jsem se totiž z festivalu vrátil o kameru, dvoje ponožky, čtečku elektronických knih, kartáček na zuby a také peněženku s doklady s nějakou tou tisícovkou chudší a nebyl jsem si jistý, jestli chci dvojité okradení v jeden den zažít znovu. Nakonec ale zvítězila má důvěra v lidskou dobrotu a fakt, že nabídky na hraní nedostávám tak často, abych je mohl odmítat.


Na Pilsen Busking fest měl původně Šmitcový kvartet vyjet v plném tříčleném složení, později ale Coast i Mistr Hanuš svou účast odřekli. Po dalších změnách obsazení jsme se do západočeské metropole nakonec vydali v duu s foukardeonistou Hanušem. Vystupovat jsme měli tři dny a každý den na nás čekaly zhruba tři koncerty.

Hned první z nich trochu zklidnil naše nadšení, byli jsme totiž vysláni na místo, kde prošlo pět lidí za hodinu. Zastavil se u nás jediný: vlasatý bezdomovec, se kterým jsme popili jeho čůčo, řekl nám, že dobře hrajeme a usnul za námi na lavičce. Jediným fanouškem vydržel být asi čtvrt hodiny, načež nám ho odvedla skupina policistů a my zůstali zase sami. Vystoupení jsme tak pojali jako veřejnou zkoušku.

Odpolední koncert už byl mnohem lepší. Hráli jsme totiž na Smetanovo třídě, což je asi jediná plzeňská ulice, kde má busking cenu. Dvakrát jsme sjeli náš repertoár, do kterého přibyly také skladby, nacvičené při předchozím vystoupení a nějaká ta stovka si cestu do naší kasičky našla.

Večer jsme se vydali na skvělý slovinský post-punk do Music Clubu Anděl a po něm jsme se vydali hledat prostory papírny, ve které jsme měli zařízené přespání a jehož chodby museli určitě sloužit jako předobraz pro Doom, Counter Strike a další počítačové hry s temnými chodbami a poblikávajícími zářivkami. Spát se mělo na lehátkách s matračkami, ty na nás ale nezbyly, takže jsme si spacáky hodily na kovovou konstrukci lehátek, což nebylo úplně příjemné. Hany se vzdal téměř hned a přesunul se na gauč, zatímco já jsem statečně odolal a na další gauč jsem se vydal až v půl deváté ráno, kdy už se dosavadní způsob ležení nedal déle přežít.

S mírným zpožděním jsme odehráli dopolední koncert na Smetanovo třídě a přestože se vystoupení odehrávalo kolem desáté hodiny, z finančního hlediska se jednalo o náš největší úspěch. Následující pokusy u Americké ulice dopadly skoro katastrofálně, protože projíždějícím autům jsme neměli šanci konkurovat.

Večer jsme tentokrát trávili v Smědčicích u Plzně, kde Mistr Hanuš vlastní několik příbuzných a kde se onen slavný den odehrávala v obecním domě párty, na které jsme nakonec také vystoupili. Po vystupování pro procházející lidi na ulici bylo naplněné hlediště příjemná změna a to i přesto, že návštěvníci se původně vydali hrát deskové hry a ne poslouchat Šmitcový kvartet.

Hazardu jsme nakonec propadli i my a u různých her jsme vydrželi až do brzkých ranních hodin, takže naše první sobotní vystoupení jsme jednoduše prospali. Do toho všeho Mistr Hanuš prohlásil, že na sobě sleduje příznaky moru a další koncerty se mnou na festivalu už neodehraje. Já jsem nakonec nedopadl o moc lépe, v sobotu jsem si střihl jen jedno vystoupení na ozvučené stage v plzeňské Proluce, kde jsem si zlikvidoval palec natolik, že už jsem další koncerty hrát nemohl. Nechtěně jsem tak nakonec dopadl jako typický účinkující festivalu. Většina z nich totiž nepřijela, nebo přijela jindy a program byl tedy každý den pravidelně přeškrtávaný.

Večer jsem se tak mohl věnovat mé další roli, kterou jsem v Plzni měl a tou byl dealer plakátů a
chaotických básní olomoucké nezávislé skupiny Chaos Company. O ty byl až překvapivý zájem a mezi návštěvníky festivalu jsem tak nakonec rozšířil většinu materiálu, který jsem přivezl.

Nejen proto jsem byl nakonec z festivalu nadšený. Dalšími důvody bylo skvělé jídlo, přátelští organizátoři i fajn vystupující, mezi kterými jsem si vylovil pár adeptů na vystoupení na olomouckém Open Micu. A samozřejmě skutečnost, že jsem si domů odvážel všechno, s čím jsem do Plzně přijel.


Přestože jsem s sebou měl po celou dobu kameru, úplně jsem ji zapomněl využít. Mám tu ale něco ještě lepšího: 

pohyb šipkami, střelba klávesou CTRL, otevření dveří mezerníkem, změna zbraně číslicemi