úterý 21. března 2017

Naši Strahované nám rozumějí!

Upozornění: článek obsahuje materiály, které nejspíše původně nebyly určené ke zveřejnění na tomto blogu. Pokud jste členem skupiny Šmitcový kvartet (Šrája revival), raději nečtěte dál. Hrozí totiž, že byste se poté chtěl svého postu v kapele vzdát.

Pravidelní čtenáři tohoto blogísku asi vědí, že na Fakultu Informačních Technologií a jejich oslavy nemá Šmitcový kvartet zrovna ty nejlepší vzpomínky (pokud nevíte o čem mluvím, zřejmě jste nečetli tento zápissek). FIT párty v kulturní sportovně Radlická měla podle slov Mistra Hanuše rozčarování z minulého koncertu napravit.

Že by se tentokrát mohlo opravdu jednat o lepší párty naznačoval stylový plakát a také slušný počet lidí, nahlášených na facebookové události. Našly se ale i zneklidňující okolnosti.

Například už ta, že koncert se konal v pondělí a W.A. Coast si to nebyl schopný připustit a byl velmi překvapen vždy, když na to přišla řeč.


 Další zneklidňující okolnost vypadala zhruba takto:


Když nadešel den koncertu, minimálně jedna z obav se ukázala být oprávněná. Coast totiž začal v pondělí dopoledne ve škole jevit příznaky celé palety chorob a bylo jasné, že na večerní rock'n'rolly to nevypadá. Když jsem se ho na to jen pro sichr ptal, byl samozřejmě opět překvapený, že ten den vůbec někde hrajeme.

Reálný Coustův zápisek z pondělní hodiny, nafocený v jedné z nestřežených chvil. Vyplývá z něj mimo jiné, že před vystoupením Šmitcového kvartetu Wolfgang upřednostňuje coverování Rybářské.   
Bylo by ale nespravedlivé, kdyby z dnešního zápissku vycházeli všichni jako dementi a já jako centrální mozek lidstva. Po příjezdu do Prahy jsem totiž zjistil, že jsem nechal v Olomouci na stole kapodastr. Jo, to je ta věc, kterou používám při většině písní. Ty se sice dají bez větších problémů odehrát bez něj, ne ale v případě, kdy vás doprovází Mistr Hanuš na akordeon a je rád, že si pamatuje, co má hrát, když kapodastr zrovna mám.

Došlo tedy na nejkrutější způsob tortůry, mučící techniku, srovnatelnou s palečnicemi: living capo. Naštěstí se tohoto úkolu ujali dva známí strahovští neznabojsové, kterým děkuji. Já bych do toho asi kvůli nějakému trapnému sklerotikovi nešel:

Děkuji Mariánovi...
...a Wilsonovi
Hlavně v prvních minutách koncertu jsem myslel, že večer bude muset zákonitě skončit průšvihem. Už jen proto, že Hany nám v line-upu akce určil hodinový set, přestože vždycky tvrdím, že hrajeme většinou dvacet minut. Nakonec jsme onu hodinu ještě o pár vteřin přetáhli. Pomohla tomu možná také skutečnost, že i přes vleklé technické problémy a mé, ještě vleklejší, promluvy zůstávalo ve sklepení radlické sportovny pořád víc než hodně poslouchajících. Co se dá dělat, naši Strahované nám rozumějí. A to i na Smíchově:


No a potom už to šlo klasicky. Pivo, pivo, pivo, praskání balónků, pivo, pivo, pivo, ve čtyři ráno přesun na Strahov, druhý den cesta do Olomouce, kde jsem měl prezentovat stav bádání své bakalářské práce a místo toho jsem odcestoval z vlaku rovnou do své postele. 

Podle mých fotek jsem se dobře bavil...
...s balónkem, který mi nějaký dobrák věnoval.

1 komentář:

  1. Jo jo, na Strahově byly vždycky super koncerty. A hlavně se tam potkávaly fajnoví muzikanti a kapely, takže to fungovalo jako takové komunitní centrum. Rád na tu dobu, kdy jsem chodil do 007 a dalších klubů vzpomínám. Stálo to fakticky za to. :) Někdy mi tahle studentská léta chybí, ale s tím bohužel nic nenadělám.

    OdpovědětVymazat