Moje kariéra nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál hitmakera Šráji není smysluplně využit. V letošním roce jsem odehrál 29 koncertů, z nich pouze dva v kompletní sestavě Šmitcového kvartetu, jeden s mou novou kapelou Milouš Jakeš revival featuring Lubomír Štrougal and his Red Boys a o jednom si nejsem jistý, jestli jsem ho vůbec odehrál (více již v dalším Zápissníku).
Do toho se mi podařilo ještě rozbít si kytaru a v posledních dnech roku také zlikvidovat hard disk s pracně nasbíranými fotografiemi a videi, kterými plním tyto stránky (a také s rozepsanou bakalářkou, no).
Na druhou stranu je třeba říct, že odcházející rok 2017 s sebou přinesl i řadu pozitivních okamžiků, mezi které patřila vystoupení Šmitců v Praze a Olomouci, nebo předskakování Zubům Nehtům v Budějovicích. To nejlepší jsme ze sebe s Mistrem Hanušem nejspíš vydali ve Vánočním klubu, projektu, který jsme si vysnili už před lety a který loni otevřel své brány podruhé. Kromě toho jsem s úspěchem vyprávěl záčkům na základní škole v Horní Plané, aby nasměrovali svou profesní dráhu k punkovému písničkářství.
A o nejkrásnější zážitek se potom postaral Pavel, kluk, který mi při jedné hospodské párty podal kytaru, jestli bych něco nezahrál a z hromady papírů vytáhl text a akordy k písni Malý Satanista, které si po návštěvě mého koncertu odposlouchal z nějakého živáku a s úspěchem je otestoval v létě na skautském táboře. Právě o těch světlejších stránkách kariéry vesnického hitmakera svědčí i tato fotogalerie:
Jako červená nit se těmito bilančními Zápissníčky táhne deska Šmitcového kvartetu. Na sklonku loňského roku jsme s W.A. Coastem a Mistrem Hanušem desítku těch největších hitů natočili v Rage Charles Neplachovice Studio a je možné, že se výsledek někdy dostane až k vám. Možná už letos! (To ale nejdříve potom, co mi členové Šmitců zašlou své poznatky k hrubému mixu, aby s tím mohl Karel dál pracovat. Doufám, že to čtete, pánové!)
Danke těm z vás, kteří poctili některý můj koncert svou přítomností, těm kdo v průběhu roku četli tenhle můj občasný cintálek a jinak mne/nás v mém/našem snažení podporovali. Zbytek světa snad brzy zjistí, že dělá chybu, když mou/naší tvorbu ignoruje. Být uznávaný po smrti je sice hrozně fajn, ale mám dojem, že člověk si to prostě tolik neužije. (jo, tenhle odstavec jsem si vypůjčil z loňského článku, ale vy to stejně nepoznáte, žejo.)*
* jo, ten odstavec, který jsem si půjčil z předloňského článku do toho loňského, jsem si půjčil i do letošního.
Je skvělé, jak vás baví dělat muziku. Můj bratr hrál několik let na kytaru, ale nedávno náhlé zemřel a na jeho poslední cestu ho přišlo vyprovodit několik desítek kytaristů. Celý pohřeb jsem zařídila u pohřební služby Praha 10, kde mi pomohli s celou organizací s posledním rozloučením s mým bratrem.
OdpovědětVymazat